Zkoušky pro stanovení odolnosti plastů proti korozi za napětí

3.2.7.7 Zkoušky pro stanovení odolnosti plastů proti korozi za napětí

Ing. Richard Klement

Při většině praktických aplikací jsou plasty vystaveny současnému působení tenzoaktivního prostředí (atmosféra, chemikálie apod.) a mechanickému namáhání. Při tomto stavu vznikají v plastu vlasové trhliny, které jsou nejprve od sebe odděleny, později se spojují, pronikají z povrchu do hloubky a vedou k porušení celistvosti. Tento proces je jedním z nejnebezpečnějších důsledků působení prostředí na plasty a nazývá se koroze za napětí. Zmenšuje pevnost a zkracuje životnost plastu při mechanickém namáhání i odolnost proti únavě. Objevuje se zejména u výlisků z termoplastů, které mají vnitřní pnutí. Korozi plastů za napětí lze definovat jako tvorbu povrchových otevřených trhlin, vyvolanou současným působením tenzoaktivního prostředí a mechanického napětí.

Podstatou zkoušek je vystavení zkušebních těles po určitou dobu účinkům konstantního zatížení (napětí nebo deformace) ve vnějším tenzoaktivním prostředí a stanovení změn (poklesu) jejich sledovaných vlastností po působení tohoto prostředí.

Pro stanovení koroze za napětí plastů jsou normalizovány čtyři zkušební metody: metoda prostého ohybu, metoda ohnutého pásku, metoda vtlačování kuličky nebo hrotu a metoda konstantního tahového napětí. Zkušební tělesa jsou plochá, jejich rozměry a počty musejí odpovídat požadavkům příslušných zkušebních metod pro hodnocení jednotlivých vlastností. Tenzoaktivní (zkušební) prostředí se volí podle účelu zkoušky nebo podle použití zkoušeného plastu a je specifikováno v odpovídající normě. Obvykle se používají kapalné chemikálie (nasycené uhlovodíky, mastné kyseliny a jejich deriváty, alkoholy, rozpouštědla, rostlinné oleje apod.), dále pasty, mazadla, plyny aj. Exponovaná zkušební tělesa i referenční zkušební tělesa se kondicionují nejméně 24 hodin při teplotě (23 ±1) °C a relativní vlhkosti (50 ±5) %. Teploty zkušebního prostředí a teploty referenčního prostředí (obvykle vzduch) jsou přednostně udržovány v intervalu (23 ±1) °C, lze však použít i jiné specifikované teploty. Expozice zkušebních těles se provádí ve zkušebních zařízeních, která umožní vystavit zkušební tělesa danému typu zatížení. Části zkušebního zařízení, které přicházejí do styku s chemickým prostředím, musejí být vyrobeny z inertního materiálu. Zatížená zkušební tělesa se uvedou po dohodnutou dobu do kontaktu se zkušebním prostředím. V případě kapalného nebo plynného zkušebního prostředí jsou namáhaná zkušební tělesa úplně ponořena v tomto prostředí. V případě viskózního zkušebního prostředí (pasty, tuhá mazadla apod.) se tyto nanášejí na exponované povrchy zkušebních těles. Po vyjmutí zkušebních těles se hodnotí vzniklé změny zvolených vlastností.…